S nadací Dalekohleď se naši páťáci a devítka vydali do Lidic. Nejednalo se o klasický veselý školní výlet, ale o exkurz do české válečné historie. O tom jak toto památné místo na naše děti zapůsobilo se můžete dočíst od Jolanky Půlpánové z 5. A Její slova stojí za zamyšlení ...
V pondělí 13. 3. jsme se vydali do Lidic.
Nejdřív jsme byli v místní galerii a tam jsme si koupili nějaké suvenýry a nasvačili se. Potom jsme konečně šli do Lidic, pardon, do starých Lidic. Vedla nás jedna moc milá průvodkyně. Cestou jsme si prohlíželi domky, které byly zvláštní, všechny totiž byly skoro stejné. Když jsme tam konečně došli, měla jsem zvláštní pocit. Zkusila jsem si představit, co tam bylo ještě předtím, ale moc to nešlo. Paní průvodkyně Michaela povídala, že jedna paní, která žila ve starých Lidicích, říká, že vždy, když se tam jede podívat, tak úplně vidí, kde stál jejich domeček. To mě dojalo. Zastavili jsme se třeba u sochy, ta socha se jmenovala Lidická žena a váže se k ní příběh: Ta Lidická žena je totiž sama a má smutné oči, víte proč? Zkuste hádat!
Ale teď zpátky do Lidic. Dále jsme byli u toho nejzajímavějšího místa a zároveň nejsmutnějšího, a to u sousoší 82 dětí, které zabili nacisté. Dívat se do těch smutných očí, to bylo něco, u čeho jsem se málem rozbrečela. Chudáci! Ti Němci museli být bez srdce! Potom jsme viděli pozůstatek statku Horákových a ještě zeď, u které postříleli celkem 173 lidických mužů! Nějak takto: 3,2,1, pal! Zepředu, rovnou do srdce. Já už to ani nenapíšu! Potom jsme šli do muzea a tam četli dopisy těch dětí, bylo to strašné. Prosily o kůrku chleba, kterou dávali králíkům, nebo o deku, pod kterou by se mohly alespoň trochu ohřát.
A my?
My nevydržíme ani bez připojení WI-FI!
No tak, probuďme se, važme si toho, co máme. RODINY A DOMOVA! Až se zase budete vztekat, že chcete nový iPhone, vzpomeňte si na lidické děti, které byly udušeny ve výfukových plynech! BEZ ŽÁDNÉ VINY!!!!
Jolana Půlpánová, 5. A