Den 5.

Naposledy vstáváme v 7:45 a nemůžeme uvěřit, že je tady odjezd domů. Ach, domů, za pár hodin se vracíme zpátky do reality všedních dnů. Ale předtím než se to stane, máme plán si do posledních minut užívat vodu, sluníčko a trochu pohybu. Máme vymyšlené parádní aktivity. Vydatně se posilňujeme snídaní, prezentovanou formou švédského stolu. Po snídani dobalujeme poslední zbytky zatoulaných ponožek zpoza postelí. Uklízíme pokoje a předáváme je ubytovateli. Fasujeme obědové balíčky, přichystané ze zbylé snídaně. Loučíme se s 9. A, byli skvělými parťáky na raftech i v různých hrách.

Jen škoda, že už odcházejí do další etapy života a jsou posledních pár týdnů našimi spolužáky. Rozdělujeme se a 9. A se vydává na cestu do nedalekých Horažďovic. V 13:30 odjíždí linkovým autobusem ku Praze. My šesťáci uschováváme v areálu naše krosny a cesta je náš cíl. Vyrážíme ze Střelských Hoštic a putujeme poli, lesy a remízky až do vsi Kladruby. Pozor, neplést s Kladruby nad Labem! Sice v této malebné jihočeské vesničce mají také koníky, ale… No, nicméně mají draka a tvrz, škoda, že z tvrze zbyla jen půlka jedné obvodové zdi, ale za to je ve tvaru lidské hlavy. Odpočíváme ve stínu stromů a svačíme. Hledáme draka „Indioska“ a nacházíme ho. Už jsme znovu na cestě a tentokrát míříme k našemu oblíbenému jezu v Horním Poříčí. „Jejda, jsme na druhém konci jezu, co budeme dělat, pane učiteli?“ ptají se žáci. Učitel odpovídá: „ Boty do ruky, mobily dát do batohu na záda, vyhrnout nohavice a jdeme ho přejít.“ Přecházíme jez bez pádu a vykoupání se. Na posekané loučce u jezu rozbalujeme tábor a plnými doušky si užíváme vody a sluníčka. Dívky hrají volejbal, chlapci řádí na jezu a jezdí jako na tobogánu z hráze dolů, unášeni proudem. Idylka se chýlí ke konci a my šlapeme posledních pár kilometrů do Hoštic pro baťohy. Po cestě se zastavujeme doplnit zásoby cukru do tamních potravin a spěcháme na autobus. Cesta utíká až příliš rychle. Jsme unaveni a usínáme. Z ničeho nic nás budí brždění autobusu a my se ocitáme Na Knížecí v Praze. Loučíme se s prvními odpadlíky a postupujeme ve směru Smíchovského nádraží, kde budeme doufat v nějaký volný autobus do Davle. Skvělé, zadařilo se i v páteční dopravní špičce a našlo se místo pro dvacet tři turistů. Pádíme ke škole. Vystupujeme. Vítají nás objetí a pusinky našich blízkých a my vstřebáváme různé pocity jako únavu, radost, smutek, štěstí a klademe si otázky: Byla to vůbec pravda? Ušli jsme tolik kilometrů? Plavili jsme se na raftech? Viděli a zažili jsme opravdu to všechno? Snad. Loučíme se. Tak zas někdy: Ahooooj! 

Chtěl bych osobně poděkovat všem žákům za skvělé a příjemné klima na ŠvP. Za jejich dobrosrdečnost, a že jsou obě třídy 6. B i 9. A fajn kolektivy, i když to občas skřípne. Také bych chtěl poděkovat kolegyním pí. Márové a pí. Hruškové za skvělou spolupráci. A v neposlední řadě patří díky zdravotníku Pavlovi Nejedlému za vyléčení všech našich zranění a Karlu Vojířovi za pomoc při řešení nejrůznějších organizačních peripetiích a za jeho dohled nad žáky ZŠ Davle. 

Adam Nejedlý