ZÁKLADNÍ ŠKOLA DAVLE

UČÍME SE PRO ŽIVOT

Přihlášení

psanV minulých hodinách literatury jsme si s šestými a osmými ročníky připomněli, co je to pověst, jak ji poznáme a co je pro tento literární útvar typické. Pověsti patří k nejstarším příběhům, které si lidé předávali ústně a později i písemně a které obsahují nějaký prvek tajemna, mohou v nich vystupovat nadpřirozené bytosti nebo i kouzla. Důležité ale je, že pověst nás vždycky nějakou historickou reálií zavádí buď na skutečné místo, do skutečné doby a nebo nám představuje skutečnou historickou osobu. A tohle všechno měly děti za úkol použít a využít.

 

Na základě zajímavé reportáže ze zpravodajství ČT jsme se dozvěděli, že archeologové našli velmi ojedinělý a vzácný nález v jižních Čechách u obce Sepekov. Po zorání pole se na povrch dostal skutečný poklad! V zemi bylo objeveno na 800 mincí z doby krále Přemysla Otakara II., kterým se říká přemyslovské brakteáty a které byly vyraženy v královské mincovně někdy kolem 2.poloviny 13.století. Tyto mince byly vyrobeny z téměř čistého stříbra a zvláštní bylo, že se nikdy nedostaly do oběhu. Zkrátka někde na cestě z mincovny k budoucímu majiteli asi nějak záhadně zmizely . (Pokud vás zajímá původní reportáž, najdete ji zde: https://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/1097181328-udalosti/220411000100915/obsah/789459-cenny-nalez-historckych-minci.)

A to byla přesně chvíle pro nás, abychom zapojili svou fantazii a zkusili vymyslet, co se asi mohlo v téhle kruté středověké době s těmi mincemi stát…Děti ale měly úkol složitější v tom, že výsledkem jejich vymýšlení se měl stát text, který bude obsahovat prvky pověsti – tedy měla se v něm objevit nějaká skutečná historická informace, kterou jsme slyšeli v reportáži a pak onen vymyšlený příběh, co se asi stalo…Děti měly spousty skvělých nápadů a napsaly parádní slohové práce. My vám teď některé z nich představíme. Pohodlně se posaďte, příběh o mincích může začít…
PCH

 

Krvavý poklad
Anna S., 8.A

Je září roku 2020 a na čerstvě uvláčeném poli nedaleko Sepekova se nachází několik starých mincí, je jich plné pole, ale kdo ví, jak se tyto mince opravdu na pole dostaly, o tom můžeme jen spekulovat.

Píše se začátek 13. století a na dnešním území Česka vládne Přemysl Otakar II. Tento příběh vypráví o obyčejném dovozci tehdejších mincí, konkrétně brakteátech.
Je pozdní večer a dovozce Jiří je na cestě do nedalekého města, kam by měl dojet druhý den brzy ráno s mincemi.
Jiří hledá nocleh, a tak zastaví u menšího sídliště s vírou, že mu tamější vesničané pokorně ustelou. Svůj vůz plný mincí, poháněný koněm uváže ke kmenu stromu a jde na výzvědy. Venku spatří hořící ohniště, Jiří přistoupí k ohništi, aby se trochu zahřál, ale po chvíli mu dojde, že zatím nespatřil žádného vesničana. Tudíž se rozhodne prozkoumat malé přístřešky. Když vejde do prvního domku spatří spící ženu, nebo to tak spíše vypadalo na první pohled, Jiří do ženy pomalu šťouchne, jelikož se chtěl zeptat na možné přenocování, ale poté spatřil její zkrvavenou tvář, Jiří se zděsil. V tu chvíli ucítil bolest v zádech, podíval se na své břicho ze kterého trčela špička nějaké kudly a on krvácel. Byli to ti krvelační a nemilosrdní loupežníci.
Ti zmasakrovali celé sídliště, a poté jeho truhlu s mincemi vyklopili, to ale netušili, jaká cennost v tom vlastně je. Když to zjistili, tak sesbírali, co mohli a utekli. A tak tam nechali vysypaných více jak 800 takových cenných brakteátů.

Alfonsův útěk před trestem
Veronika B., 6.B

Jednou na jihu Čech v polovině 13. století jel kočár, který jel přímo z mincovny s úplně novými stříbrnými penězi, jenže v pytlích, kde byly díry, se začaly sypat mince, protože ten kočár už nebyl nejmladší, tak mince propadly až na zem všemi různými dírami.
Toho si však nikdo nevšimnul, dokud se neměly předat Přemyslu Otakarovi II., který se dost naštval, když tohle zjistil. A tak chtěl odsoudit k smrti jednoho pána jménem Alfons, který měl na starost, aby se k němu mince bezpečně dostaly. Předběžně ho zavřeli do cely. Když ji nikdo nehlídal, tak rychle utekl. Jak se mu to podařilo, nikdo neví. Ale jakmile se dostal ven, hned utíkal. Tajně nastoupil do nějakého vozu a s ním odjel. Nakonec zjistil, že vůz jede do Itálie. A tam už zůstal do konce svého života.
No a ty mince nikdo nenašel, protože zrovna jeli jinou cestou, než vždy jezdili, a to už nikoho nenapadlo. Jak šel čas dál, tak se ty mince posupně propadaly do země a už nebyly vidět. A těchto 800 mincí tam zůstalo až do teď.

 

Poklad potemnělých duší
Anežka S., 8.B

Dřevěný vozík tažený osly se zastavil a vyskočili z něj čtyři muži. Byli to převozníci mincí. Už po desítky let společně vozili stříbrné mince z mincovny ve skalách do královského města. Takové povolání bylo nebezpečné. Zvlášť v této době za krále Přemysla Otakara I. Cesty byly dlouhé a lupiči hladoví po kořisti. Proto jezdili převozníci vždy ve skupinách a s malým množstvím nákladu. Skupina čtyř mužů již urazila téměř polovinu cesty, a právě projížděla přes rozsáhlé louky u Písecka. Teď už se ale smrákalo, byl čas zastavit se a odpočinout si. Jeden z mužů odvázal osly, aby se chvíli pásli a zbytek skupiny rozdělal oheň. Nakonec kolem něj všichni zasedli a dali se do obvyklého přátelského hovoru. Po několika minutách všichni usnuli.
Jednoho z mužů náhle vzbudil nějaký pohyb. Otevřel oči a pohlédl k vozu. Zády k němu u něj stál jeden z jeho druhů. První muž vstal a sykl na něj: „Co tam děláš?“ Muž u vozu sebou trhl a otočil se. V rukou třímal dřevěnou truhlici s mincemi. V očích měl dychtivý výraz neuvěřitelného šílenství.
„Beru si, co mi patří. Už přes třicet let jezdím tam a zpátky s hromadami stříbra. Byl jsem blázen, když jsem si je nikdy nenechal pro sebe. Tomu už je ale konec.“
„Tak ty chceš štípnout náš náklad? Po tom všem?“ zaburácel první muž a vykročil k němu. Chtěl mu říct, že je blázen. Jen co se ale dostal na krok od něj, pohlédl na mince v jeho rukou. Najednou jako by se mu zatmělo v mysli. Jako by zapomněl, že mu to chtěl vmluvit. Teď chtěl mince jen a jen pro sebe.
„Tohle je poklad, kamaráde, a já si ho beru.“ zachechtal se muž s mincemi.
„Kdepak,“ zavrtěl hlavou první muž a vytrhl truhličku z rukou druhého muže, „já si ho beru.“ A strhla se bitka. To probudilo zbylé dva muže. Vstali a běželi je od sebe odtrhnout. Jen co k nim ale doběhli a spatřili stříbro, zapomněli na vše a začali se tahat s nimi. Byl to krutý a nemilosrdný souboj. Jako by všichni zapomněli na své přátelství. Chtěli jen mince a byli pro to ochotni udělat cokoli. Mlátili se jako bez duše až jeden z mužů padl nehybně k zemi. Ostatní si toho ale vůbec nevšímali. Bili se dál a dál, až padl k zemi další muž, a další. Zbyl jen jeden. Jako pominutý se vrhl na stříbro. Popadl truhličku a prohrábl mince. Sledoval je s šíleným a dychtivým úsměvem.
V tom z truhly jako duch vyletěl šedý oblak. Stříbrně bledé zjevení s průhledným tělem se vznášelo před posledním mužem. Zadívalo se na něj a pravilo hlubokým ozvěnovým hlasem: „Příliš touží po stříbře lidské duše. Příliš hluboko pro něj kopou. Zlem prolezlé je stříbro, z nějž byly vyraženy tyto mince, jelikož z ďáblova příbytku bylo uzmuto. Kdo jej při svitu hvězd spatřil, políben byl ďáblem. Po bohatství zatoužil a pro pár stříbrných plíšků své druhy o život připravil.“ Muž upustil truhlu na zem. Ohlédl se na své druhy, kteří skutečně leželi nehnutě na tmavé zemi. Uvědomil si, co provedl. Co ho mince v šílenství donutily udělat. Padl na zem a bědoval svých činů. Pak se za ním opět ozval hlas: „Nechť hříšná duše žije těžce se svým činem.“ Zjevení se zatřepetalo a zmizelo pod zem. Muž zdrcen tím, co provedl zapřáhl osly, a těla svých druhů naložil do vozu, aby je mohl alespoň důstojně pohřbít. Potom odjel do hluboké noci a po osmi stech stříbrných mincích, které zůstaly ležet rozsypané v trávě se ani neohlédl. Možná tam leží dodnes. Kdo ví…

Pověst o Anežce Přemyslovně
Eliška E., 6.B

Psal se rok 1211, kdy se narodila Přemyslu Otakaru II. dcera Anežka. Její otec ji už v raném dětství přislíbil Jindřichu VII. Díky tomu se Anežka musela odstěhovat do Vídně, kde se musela naučit, jak se chovat u dvora.

Bohužel i přes domluvený sňatek si Jindřich vzal Markétu! To Anežku velmi ranilo, ztratila chuť do života a chtěla všechny chlapy sprovodit ze světa. Nakonec se uzavřela před světem ve svých komnatách a rozjímala o svém životě, jak s ním naložit. Až jednoho dne měla vidění, ve kterém viděla sama sebe za pár let, jak pomáhá nemocným lidem, zakládá kláštery a nemocnice.

Ráno, když se Anežka probudila, začala svůj sen realizovat. Cestou do kláštera jela přes Sepekov u Milevska, kde se šla projít po dlouhé cestě. Náhle v lese našla přes 800 stříbrných mincí, které tam ztratili zloději, kteří jeli povozem, když vykradli mincovnu. Následně Anežka zakopala mince na poli pro horší časy. Potom založila špitál sv. Františka a mnohé další. Život v klášteře ji naplňoval a byla konečně v životě šťastná!

 

Miniaturní zloději
Lucie K., 8.A

V době vlády Přemysla II. Otakara začala kolovat báchorka o miniaturních zlodějích.
Jednoho dne se z mincovny vyvážely nově naražené mince. Z mincovny mělo dorazit 6 beden s 800 stříbrnými mincemi. Na místo však dorazilo jen 5.
Vyděšený pracovník vyprávěl, že se na jeho vůz v půli cesty vrhli miniaturní mužíčkové a 1 truhlu svrhli. Lidé si mysleli, že je blázen a truhlu se vydali najít.
V místě, kde se údajně truhla převrhla, se našlo jen 5 mincí a vedle nich malá čepička. Od té doby se dělaly povozy se čtyřmi stěnami, aby náklad nikdo nemohl svrhnout.

 

Mince
Dominik K., 8.A

Vše se odehrálo už velmi dávno, asi tak před 800 lety za vlády krále Přemysla Otakara II.
To si tak jednou jel bohatý obchodník prohlédnout své budoucí pozemky, na kterých chtěl
posavit své nové sídlo, toužil po velkých pastvinách pro své koně, které měl velmi rád, po velkém hradu se spoustu komnat pro sebe i pro svoje služebnictvo. Ale nebylo mu přáno…
Vše bylo už dohodnuto, pečeť už na smlouvě zaschla, už zbývalo jen zaplatit. O tom, že mají být peníze předány se dozvěděli místní loupežníci, kteří ale svůj velký den špatně
naplánovali. Došlo na bitku mezi nimi a početným doprovodem obchodníka. Všichni lidé zemřeli a
peníze se ztratily.
A právě ty se našly po těch více jak osmi stech letech na Písecku nedaleko Milevska.

 

Hromada mincí
Jan B., 6.B

Na jihu Čech, přesně u Sepekova, se našlo 800 stříbrných mincí z poloviny 13. století z doby krále Přemysla Otakara II.
Ležely tam asi 800 let. Jsou z 90%stříbra. Je na nich korunovaná hlava, kolem které jsou čtyři ryby. Jsou to všechno stejné mince a nacházejí se půl metru pod zemí.
Já si myslím, že tam jsou, protože...

Jednou jel jeden posel do sousedního království, aby předal velký dar. Byla to hromada stříbrných mincí. Posel tedy jel, ale cestou potkal čaroděje a řekl si, že si chce nechat věštit budoucnost. Čaroděj mu za pár stříbrných řekl: ,,Kousek odtud je pole a tam musíš vysypat 800 mincí, aby je tam později našli takzvaní archeologové. Bude to významný objev a hodnota mincí se několikrát zvýší.”
Posel si řekl, že když je to jeho osud, tak na zmíněné pole vysype těch 800 mincí.
Když přijel do sousedního království, zdejší král se podivil, že mu Přemysl posílá tak málo mincí a
nazlobil se na něj. Přemysl Otakar II. se nahněval na posla za jeho troufalost a za trest ho nechal zavřít do hladomorny.
Král doufal, že mu posel prozradí, kde jsou mince zakopány, ale posel to nikdy nikomu neprozradil. Mince si musely poležet v poli ještě 800 let a je náhoda, že je nikdo dřív nenašel. Podařilo se to teprve nedávno šikovným archeologům.

 

Ztracené vzácné mince
Jan Ch., 8.B

V roce 1257 se Přemysl Otakar II. rozhodl, že začne razit stříbrné mince. Řekl si, že na začátek by stačilo 800 mincí. Za nějakou dobu se mince vyrobily, a tak Přemysl Otakar II. poslal svého nejvěrnějšího posla, aby ty mince přivezl.
Posel si připravil koně, vůz a 4 vojáky, aby chránili mince před loupežníky. Posel musel projet přes louku, horu Říp a přes bažinu. Všechna místa přejel výborně. V mincovně u Sepekova vyzvedl posel mince a vyrazili zpátky domů.
U bažin to ale dopadlo špatně. Před koněm vyběhla srnka. Kůň se splašil a zaběhl do bažiny. Posel a vojáci se snažili vylézt s mincemi, ale nešlo jim to, a tak se pohřbili i s mincemi. Mince se nikdy nenašly. Až v 21. století se našli na poli při orbě u Sepekova.

 

Polní mince
Lukáš B., 8.A

U obce Sepekov v Jižních Čechách náhodný kolemjdoucí na zoraném poli uviděl mince. Po prohledání pole našli archeologové 800 kusů stříbrných mincí.
Mince byly velmi zachovalé a nejspíš se ztratily hned při převozu z mincovny a vůbec se nedostaly do oběhu. Asi je ukryl převozník mincí na později, než se uklidní pátrání po nich. Protože si chtěl koupit kozu, krávu a lepší bydlení. Ukryl je do hnoje na dvorku u svého domu. Protože si myslel, že v hromadě trusu je nikdo hledat nebude. Pán ale náhle zemřel na COVID 2. Peníze žena nevyužila nechtěla se hrabat v hnijícím hnoji.
Mince pocházejí z 2.poloviny 13.století, kdy vládl Přemysl Otakar II. ,kterému se říkalo král železný a zlatý. Byl synem Václava I. a padl v prohrané bitvě na Moravském poli. Na mincích je vyražena hlava a okolo jsou 4 hvězdy. Poklad byl nalezen na původním sídlišti. Mince se nazývají přemyslovské brakteáty.

 

 

Krádeže na poli u Sepekova
Michaela M., 8.A

Již v době krále Přemysla Otakara II. se lidé nevyhnuli loupežníkům a krádežím. Na poli u Sepekova to nebylo jiné… Loupežníci se tam objevovali častěji, protože je tam nikdo nečekal. Stříbrné mince byly ve 13. stol. vzácnost pro někoho, kdo neměl nejlepší postavení.
První loupež se přihodila náhodnému obchodníkovi, který projížděl po poli. Poklidně si jel na koni, rozhlížel se po krajině a kochal se krásným počasím. Najednou slyší dusot kopyt. Otočí se a vidí, jak na něj běží 3 koně. Na každém koni seděl jeden muž. Prostřední kůň běžel nejrychleji a byl první u farmáře. Přetahoval se s farmářem o měšec se stříbrnými mincemi, až se měšec roztrhl a mince z nej vypadly. Obchodník se moc bál zastavit, aby ho loupežníci nezabili, tak běžel dál. Loupežníci se ale také nezastavili, protože viděli obchodnika utíkat, mysleli si, že jde pro pomoc, proto se loupežníci dali na útěk na druhou stranu, než jel obchodník.
V noci se ztrhla obrovská bouřka a pořádný déšť. Když za dva dny přestalo pršet, obchodník se vydal tou samou cestou, kde ho přepadli loupežníci, že si posbírá své mince. Dojel na místo a mince nikde. Obchodníka napadlo, že si je loupežníci vzali už ten den, kdy ho přepadli, tak jel obchodník s prázdnou domů. Jenže obchodník netušil, že mince zaplavila hlína.
Dalších 50-100 let se tam odehrálo nespočet takových loupeží a některá vypadala přesně takhle. Městy a vesnicemi se rychle rozkřiklo, že na tom poli už okradli nejméně 200 lidí. Tím pádem lidé přestali přes pole jezdit a našli si bezpečnější cestu.
Ve 21. stol. se na poli u Sepekova našlo nejméně 800 takových mincí. A jsem si jistá, že je to díky těm krádežím, co se nevyvedly jako příběh obchodníka.

 

 

Vyhořelá mincovna
Oskar L., 6.A

Dne 12. února 1263 shořela mincovna, která se nacházela na sídlišti ležícím kousek od dnešní vesnice Sepekov, pět kilometrů jihovýchodně od Milevska. Jak ale vznikl požár?
Dne 12.1. roku 1263 si král Přemysl Otakar II. ve vyhlášené sepekovské mincovně nechal vyrazit více než 2000 stříbrných mincí z 90% stříbra. Tato správa se rychle roznesla a našli se i lidé, kteří chtěli toto bohatství uloupit.
Pan Josef měl dům hned vedle sepekovské mincovny, a tak přemýšlel, jak peníze získat. Předpokládal, že ražba tolika mincí potrvá minimálně měsíc. Pečlivě zkoumal všechny své možnosti. Podle pana Josefa by bylo nejlepší, buď podpálit mincovnu a mince vzít po požáru, anebo se v noci do sousedního domu vloupat. Pan Josef byl ve městě známý tím, že kradl, a proto druhá možnost nepřipadala v úvahu. Josef řekl svým třem nejlepším přátelům svůj plán. O půlnoci, až bude zakázka hotova, podpálíme mincovnu a ráno sebereme již vychladlé mince a bohatství si rozdělíme.
Když nastal čas lupu, pan Josef a jeho kumpáni byli připraveni. Plán šel hladce, ale to se přepočítali. Ráno, když z mincovny zbyl jen prach a hromada mincí, se všichni blízcí obyvatelé rozeběhli směrem k pokladu. Přetahovali se o každou mincičku, aby každý měl co nejvíce. Bez pár mrtvých se to neobešlo a ty stříbrňáky, co se našly dnes, byly zadupány šíleným davem do země. A od té doby mince čekaly na své odhalení a dočkaly se.

 

Kdysi dávno na jihu Čech
David P., 8.A

Ve druhé polovině třináctého století na území dnešního Sepekova, kousek od Milevska, a zrovna kolem nás projíždí vznešený pán, který si veze za zády doslova stříbrný poklad, právě ražené stříbrné mince, které ukradl přímo na cestě z mincovny.
Nachází se kousek od vesnice mimo dohled jakýchkoli zvědavců. Najednou se odněkud vynoří loupežníci. Přepadnou urozeného pána, jeho kůň se splaší a vyhodí cenný náklad do vzduchu. Tisíc nových mincí se rozletí po okolí. Jen co to loupežníci spatří, vrhnou se na ně do vysoké trávy a hledají.
Slunce pálí, tráva je vysoká, vznešený pán už dávno honí svého koně a počítá s tím, že toho loupežníci moc nenajdou a dostane šanci. K večeru se vrací, loupežníci nikde, podívá se na zem, přímo před ním se třpytí hromádka, neřeší, kam loupežníci zmizeli, a sbírá, co se dá, ale přesto tu čtyři pětiny jeho získaného a vzápětí ztraceného lupu zůstaly několik příštích s

 

Přepadení
Vojta V., 6.B

Bylo jedno město Sepekov, které mělo továrnu na mince. Jednou jel král vyzvednout zhruba 800 mincí. Král žil nedaleko, kousek od Milevska, a tak tam byl za chvilku.
Král si je vyzvedl a jel domů, jenže při cestě ho přepadli čtyři loupežníci, chtěli mince, a protože král tam s sebou neměl rytíře, tak mu mince vzali. Jenže loupežníci měli děravé tašky, mince se jim po 5 minutách vysypaly. Král si toho nevšiml, protože utíkal.
Králto všem vyprávěl a vyhlásil pátrání po těch loupežnícich. Loupežníci si toho všimli až daleko a báli se vrátit, aby je tam nedostali. Král je nenašel a příště už jel s rytíři a už se přepadení nestalo.

 


Poklad
Václav K, 8.B

Za posledních Přemyslovců se České království proslavilo po celé Evropě velkým bohatstvím stříbra. Zvěsti o pohádkovém bohatství stříbra lákaly za cestou do Čech velké množství lidí toužících zbohatnout. Díky tomu se u nás za vlády Přemysla Otakara II. začalo platit brakteáty. Byly to mince z tenkého stříbrného plíšku s ražbou obrázku na jedné její straně. Ale jejich hodnota se časem zmenšovala, protože se do stříbra při ražbě nových mincí, které nahrazovaly ty staré a opotřebované, začala přidávat obyčejná měď a lidé začali mít k penězům nedůvěru…
Jednoho dne před 800 lety, za vlády Přemysla Otakara II., se v jedné královské mincovně v Kutné Hoře vyrazilo z velkých stříbrných prutů pět tisíc mincí. Mince byly krásné, celé se díky čistému stříbru leskly. Šikovný razič na ně razidlem vyrazil značku, otisk. Mince se pak se naložily na povoz tažený koňmi a za doprovodu několika královských vojáků měly být převezeny do města Písek, které se budovalo králem a byla nutná větší investice do jehovýstavby. Převzít si je měl rychtář, který ve městě sloužil jako zástupce krále, byl mu oddaný a zodpovědný za klid a pořádek.
Cesta byla dlouhá, téměř celá vedla lesy a trvala několik dnů. Doprovod byl už unavený, zrovna odpočíval, když se odehrálo přepadení vzácného nákladu a část peněz byla odcizena dvěma ozbrojenými zloději. Dozvěděli se ve městě o převozu mincí. Využili příležitosti, při odpočinku stráží se jim podařilo zmocnit několika měšců plných mincí a rychle se s nimi ukryli v lese, který byl všude kolem a dal jim bezpečí před vypátráním. Peníze pak ve spěchu zakopali, aby je s nimi nikdo neviděl. Přijdou si pro ně později, až přestane pátrání… Jak si je rozdělí? Nebude pro jednoho půlka málo? Oba zloději byli víc a víc chamtiví, večer se o svůj poklad poprali v písecké hospodě a za výtržnost byli dáni do vězení. Možná měli na svědomí víc krádeží a z vězení se už ven asi nedostali, protože poklad si nikdo nevyzvedl. Čekal v zemi přibližně osm set let, než byl náhodným kolemjdoucím nalezen v hlíně pole. Uviděl na slunci lesk stříbra jedné z těch mincí.
Možná se celý příběh mohl odehrát jinak. Záleží jenom na nás, co si představíme, až si nalezený poklad budeme moci prohlížet v muzeu.



Mince
Amálie V., 6.B

Tento příběh se odehrává na jihu Čech v půlce 13. století za dob Přemysla. V hradišti blízko Kutné Hory, kde se razily mince, žil lakomý vozka, který převážel vše, co lidé chtěli převážet z místa na místo.
Jednou mu samotný Přemysl přikázal, aby převezl z Kutné Hory do Prahy mince. Tak on tam přijel. Naložil mu na vůz truhlu s těmi mincemi. Popojel do lesa. Otevřel truhlu a začal si prohlížet ty mince. Mince byly z 90 % ze stříbra. Protože byl velký lakomec, tak se vrátil do svého domu. Ty mince dal do pytle, zakopal k sobě do kuchyně a do truhly dal padělky a odvez je do Prahy.
Tak co, myslíte si, že mu to prošlo? Tak já vám to prozradím, neprošlo. Schytal za to šibenici, ale nikdo neví, kde ten poklad má hledat.

 

První poslední den
Michaela Š, 8.B

Tu se psala druhá polovina třináctého století, když mladý Bořek ze Sepekova na Písecku dospěl a začal si dělat starosti, kde bude bydlet. U rodičů věčně zůstat nemohl, a tak si šel najít nějakou lépe placenou práci do města. Takový nový dům totiž nebyl vůbec levný. Vydal se tedy o kus dál do města Milevsko.
Hned první, co ho tam zaujalo, byla veliká továrna na mince. Přišel se představit panu vedoucímu a požádat ho o nějaké volné místo. Vzali ho na místo převozníka a hned druhý den mohl vyjet na cestu. Když se ráno probudil, mince se už dávno vyráběly a jeho vůz s koňmi byl už skoro plný. Mohlo tam být tak přes osm set mincí. Dostal do ruky mapu a mohl vyrazit. Na cestu měl krásný slunný den a byl nadšený z nové práce.
Všechno šlapalo, tak jak má, až do té doby, kdy měl Bořek zajet do hlubokého lesa, který mu připadal velmi strašidelný. Ale co mohl dělat, les nijak objet nešel. V lese byla tma a cestičky byly nerovné a bahnité. Naneštěstí se jedno kolo u vozu zaseklo ve velké bahnité louži. Bořek vůbec nevěděl, co si za takové situace počne, a tak jenom čekal, jestli náhodou někdo nepojede kolem.
Najednou zaslechl jakési hlasy, které se smály. Bořek byl celý vystrašený a koně se mu plašili. Bořkovi nejhorší představy se vyplnily, z lesa se najednou na jeho vůz vyřítili loupežníci. Pro takové případy měl s sebou Bořek naštěstí brokovnici. Loupežníci si Bořka pod vozem ani nevšimli a rovnou se vrhli na pytel mincí. Tak si Bořek chvilku počkal, zamířil brokovnicí na loupežníky a jednou kulkou všechny zastřelil. Už si oddechl, když v tom se zezadu ozvala rána. Poslední loupežník si Bořka obešel zezadu a zastřelil ho, do rukou si nabral tolik peněz, kolik jen mohl a zmizel. Tento vůz s osmi sty mincemi se nikdy nenašel.

 

DŮLEŽITÉ TELEFONY


kancelář školy: 257770452

ředitelka školy: 605375730

školní jídelna: 608010913

SOCIÁLNÍ SÍTĚ A ODKAZY


  



PRO UČITELE


 

školní email

ZŘIZOVATEL


 

Městys Davle


ADRESA ŠKOLY


Základní škola Davle

Školní 96, 252 06 Davle

email: reditel@zs-davle.cz


IČO: 47005319 | DIČ: CZ47005319

(ID DS): wwnnk9y

Číslo účtu: 2201841876/2010

REDIZO: 600053407

Copyright © 2013 - 2016 Základní škola Davle | Všechna práva vyhrazena | 

Informace o webu | zpětná vazba |