V osmém ročníku si děti měly možnost zažít a na vlastní kůži vyzkoušet, jak obtížné a fyzicky náročné bylo umění malířů, kteří zdobili svými nádhernými malbami kupole slavných chrámů, dómů a paláců. Nejprve jsme si teoreticky připomněli, jaké známé architektonické slohy historie přinesla, od románského až k tomu poslednímu ucelenému, a tím byla secese.

Pak jsme si ukázali konkrétní příklady budov, a hlavně interiérových výmaleb některých pražských secesních domů a paláců a zakončili vše pohledem na překrásný strop Rudolfina. Na vzorech typických pro secesi jsme pak trénovali jemné ladné a oblé motivy a pokusili se vytvořit základ pro výmalbu rámečku ve stropu. A nakonec přišlo to pravé dobrodružství, a to když si děti nalepily své napůl rozpracované výkresy na spodní plochu lavice a museli zbytek dotvořit tak, jako kdysi malíři pod kupolemi chrámů a stropů – v leže nebo polosedě, s rukou nad hlavou, hlavou zakloněnou, v nepohodlí a přitom s pevnou rukou.

Byla to výzva, kterou si děti opravdu užily, nevzdaly se a svou práci dokončily! A vůbec se nedivím, že na konci této výtvarné výchovy zhodnotili zažitý způsob obživy umělců slovy: „Tak malíř teda nikdy fakt nebudu, to je dřina jako blázen!“

PCH