webO tom, že učení na dálku není snadné a vyžaduje velký záběr nejen učitelů, ale hlavně rodin doma, o tom všichni víte své. My bychom vám ale dnes rádi ukázali, že i při takovém distančním vzdělávání může vzniknout něco zajímavého, že se dají děti motivovat k hodnotné samostatné práci, která některé dokonce může i bavit. V devátých ročnících prošli žáci těsně před nařízenou karanténou jednou hodinou, ve které jsme si na základě ukázkového příběhu povídali o tom, jak snadno se může změnit lidem život, když je potká něco nepěkného, tragédie v rodině, v životě, v práci…za úkol pak děti měly promyslet si doma vyprávění příběhu, který by toto téma nějak akcentoval. Podtitul slohové práce zněl: Jak snadné je dostat se na dno. Ale pak přišla karanténa a děti se ocitly doma a začalo dálkové vyučování…to ovšem nebylo pro nás překážkou, abychom své příběhy dotáhli do konce.

Během zhruba 14 dnů se sešla spousta zajímavých a hodnotných prací, které stojí za přečtení a za úvahu. Některé z nich vám chceme představit. Zkuste na chvíli zapomenout na nepříjemnou situaci, která nás všechny postihla a začtěte se do příběhů našich žáků. 

PCH

 

 

Riziko povolání

Každý člověk by v životě chtěl dělat to, co ho baví. Jako třeba já, byl jsem kriminalista. Tahle práce mě bavila, protože s kolegy jsme rozlouskli skoro každý případ, pomohli téměř každému spoluobčanovi. Je hezké, když třeba najdete ztraceného člověka naživu a ten se po mnoha náročných dnech, měsících či rocích setká se svou rodinou. Někdy mě to dohánělo až k slzám. Bohužel naše práce má i své temné stránky, kdy lidem už není pomoci, nebo že za každým druhým případem je riziko, že nás třeba někdo postřelí.

V březnu jsme dostali případ. Vypadal skoro stejně jako ty, co jsme už vyřešili. Tento byl ale přeci jen v něčem jiný. Někdo unesl onkologického pacienta v domácí léčbě, Roberta Krejčího. Bylo jasné, že ho musíme najít co nejdříve. Pustili jsme se do vyšetřování a zanedlouho jsme pokročili.

Za pár dní jsme tušili, kde by se Robert Krejčí mohl nacházet, a tak jsme neváhali a vyrazili do Vysoké Lhoty, vesnice s nejmenším počtem obyvatel. Když jsme dorazili na místo k temné stodole, uslyšeli jsme mužský řev. Ihned jsme vešli do areálu. Areál byl veliký, a tak jsme se s kolegy rozdělili. Vešel jsem dovnitř. Všude byla tma, rozsvítil jsem baterku a šel dál. Prošel jsem místnost po místnosti, nikde nikdo. Začínal jsem mít obavy, protože mi nikdo nekryl záda, ale při pomyšlení na záchranu Roberta Krejčího jsem šel dál. Najednou jsem uslyšel výstřel, jeden dva, i třetí padl. Přede mnou poslední místnost. Otevřel jsem ji a viděl Roberta, který bezvládně ležel na zemi. Padly další vystřely, popadl jsem Roberta a běžel s ním ven, kde už čekala záchranná služba. Stihl jsem to. Robert Krejčí už byl v péči lékařů a já jsem šel pomoct kolegům dopadnout únosce. Nebylo to vůbec jednoduché, byl ozbrojený, měl střelnou zbraň, dokonce i nůž. Pořád hrozil, že pokud se přiblížíme, zabije nás, už to trvalo moc dlouho, žádná slova ho nepřiměla k tomu, aby odložil zbraň. Z ničeho nic se natočil na mě a začal střílet. Ani jeden kolega neváhal…všichni poslali svou kulku přímo do nohou únosce.
Tak, a to je vše, co si pamatuji.

Teď ležím tady na JIP, vím, že jsem ochrnutý od pasu dolů. Vím také, že se svou prací jsem skončil, mám deprese a každým dnem čekám, že to bude lepší. Ale zatím se to nelepší ani o kousek. Jediné z, čeho se můžu teď radovat, je, že pan Krejčí ty náročné dny přežil, ale stejně má i nadále rakovinu. Nic mě nezajímá, už ani práce ne. Zajímá mě pouze odpověď na záludnou otázku, zda je lepší tady být nebo odejít. Býval jsem veselý chlapík, ale teď vím, že jediná kulka mě dostala až na samé dno.

Tereza K., 9.B

 

 

Tak dlouho jsem čekal


Byl konec léta. 28. srpna myslím. Slunce nádherně hřálo a na ulicích byly cítit poslední prázdninové dny. Moc lidí v tu dobu k jezeru už nechodívalo, pouze dva menší chlapci, kteří si tu hráli celé léto, každý den. Vždy, když tady nikdo nebyl, nebo když se nikdo v jezeře nekoupal, hledali na břehu ploché kameny, které házeli do vody tak, že před potopením několikrát pleskly o hladinu jezera.
Pozoroval jsem je. Každý den v tom byli lepší a lepší. Tak moc jsem chtěl, aby mě chlapcova ručička vzala a nechala mě, i když jen na chvilinku, létat nad hladinou.
Jeden z nich se přibližoval. Nenapadlo mě to, ale když si na to teď vzpomínám, tak celé léto postupovali po obvodu jezera, pravděpodobně aby jim neuniknul ani jeden jediný placáček, takže ke mně museli časem přijít.
Chlapec, který se pomalu, ale určitě blížil, měl hnědé kudrnaté vlásky splývající na drobná ramínka a velké zelené oči. Na sobě vytahané tričko a šortky. Byl to ten tišší z dvojice. Oběma chlapcům mohlo být sedm, možná osm let. Za ním se přihnal ten druhý, viditelně vyšší a pravděpodobně i silnější chlapec s typickým klučičím kukučem a nazrzlými vlasy.
Jeho noha ode mě byla maximálně 1 metr. 50 centimetrů. 20. Chlapec se podíval zpříma na mě. Pomalu natahoval ruku, až se mě jeho dlaň dotkla. Divím se, že jsem tehdy nepuknul štěstím. Vzal mě, podal kudrnatému chlapci a řekl: "Tady máš. S tímhle ti to určitě půjde líp." "Díky." Odpověděl, a přitom mě převaloval z ruky do ruky.
Cítil jsem, jak chlapec napřahuje ruku, ve které mě pevně drží, a ladným pohybem, jako by to dělal už roky, mě vymrštil směrem k hladině jezera. Letěl jsem. Byla to nejúžasnější chvíle mého dosavadního, nezajímavého a nudného života. Poprvé jsem sebou lehce plesknul o hladinu. Nechtěl jsem, aby to skončilo. Druhý náraz a série dalších šesti za sebou a potom žbluňk.
Pomalu jsem se blížil ke dnu Gleinkerského jezera. Hladina se ztrácí, všude tma. A ticho. Nesnesitelné a zároveň tak uklidňující ticho. Cítím, jak se zabořuji hlouběji a hlouběji do jezerních řas. Náraz na dno. Tady mě už nikdo nenajde. Celé to trvalo jednu jedinou minutu. Bylo to sice tak snadné, a tak rychlé dostat se na dno, a přes to jsem na to čekal dlouhých 60let.

Amálie J., 9.A

 

Až moc růžový život

Máte pocit, že jste úplně na dně? Jo? Tak já vám dokážu, že jste na tom ještě dobře. Je to jen pár měsíců zpátky, co jsem měla všechnu pozornost svých rodičů, všech přátel, sousedů a vlastně všech, co mě tak nějak znali. Byla jsem středem pozornosti, teď ani nevím, jestli to bylo kvůli tomu, jak jsem vypadala, anebo kvůli mému hroznému chování. Rodiče dělali všechno, co jsem chtěla, byli jako pejsci na hodně krátkém vodítku. Taky proto jsem měla všechno, co jsem chtěla, a protože mé rodiče všichni znali, jako známe slavné a bohaté herce, tak se o mě všichni samozřejmě zajímali a chtěli být se mnou nejlepší kamarádi. Zkrátka až moc růžový život. Jak se říká, vše jednou končí, dokonce i tenhle až moc růžový život. Na své osmnácté narozeniny jsem si řekla, proč neudělat hodně velkou oslavu v našem velkém domě. Byla to spíš party než oslava. Lidí přišlo hodně, tak každý se chtěl podívat do domu slavných herců, a navíc mohl přijít kdokoliv, kdo si přečetl letáček, který byl vyvěšený prakticky všude. Rodiče od večera byli někde na natáčení, takže se neměli nic dozvědět. Ale dozvěděli. Lidi začali vykrádat celý dům a utíkat, když přijeli rodiče. Neměli tu nic dělat. Když všichni utekli, dům byl doslova prázdný, a i moji nelepší přátelé mě tu nechali. Rodiče byli velmi naštvaní, zuřili a rozhodli se, že je na čase, abych si svůj život řídila sama. Vystěhovali mě, přestali mi dávat kapesné a nechali mě, abych si vše zařídila sama, ale já pomalu nevěděla, jak si dojít koupit do obchodu rohlíky. Myslela jsem, že by mi moji přátelé pomohli, ale všichni se na mě vykašlali. Přestala jsem chodit do školy a zkoušela jsem pracovat, ale nic mi nešlo. Neuměla jsem nic udělat sama. Vždy jsem na to měla rodiče. Později jsem neměla ani na nájem. Schovávala jsem se před domácím, abych s ním nemusela mluvit o nájmu. Jednou jsem se po dni stráveném mimo byt vrátila a všechny mé věci byly vystěhované před bytem na ulici. Začala jsem bydlet na ulici. Nakonec jsem prodala zbytek věcí, abych měla aspoň něco. Moc dlouho mi to nevydrželo. Začala jsem krást. Nejdříve to byly malé krádeže, ale později to bylo horší. Vkradla jsem se i do cizích domů. Nikdy mě nikdo nepřistihl. Až jednou jsem se vrátila před dům mých rodičů. Vloupala jsem se tam a začala vše rozbíjet a ničit. Spustil se alarm. Přijela policie. Uznali mě za psychicky narušenou, a nakonec jsem zůstala v blázinci, aby mě mohli nacpávat prášky.
Teď už vím, že přátelé nebyli přátelé. Jen lidi, co se chtěli dostat do života slavných. Jakmile jsem ztratila svou reputaci, už by si o mě ani kolo neopřeli. Já byla tak egoistická, že vytvořit si pravé přátele bylo nemožné. Moji rodiče za mnou ani nepřijedou se aspoň podívat. Podle jejich slov jsem jim udělala ostudu a nemá cenu ze mě dělat lepšího člověka. Takže teď nemám nic a ani nikoho, kdo by mi pomohl, popovídal si se mnou nebo mě utěšil. Povídá si se mnou jen psycholog, který se mnou mluví jak s blbečkem a jediné co mám, jsou prášky.

 

Žaneta M., 9.A